Epilepsie

Epilepsie je záchvatovité onemocnění mozku s 1 až 3 % výskytem v populaci. Epileptický záchvat je vyvolán náhle vzniklou nerovnováhou mezi excitačními (stimulujícími) a inhibičními (tlumícími) systémy v mozku, tato nerovnováha vede k převaze stimulujících mechanismů a projevuje se záchvatem. Záchvaty dělíme na klinické a subklinické. Klinický záchvat se může projevovat poruchou vědomí, pohyblivosti, citlivosti, kožního čití, změnami ve smyslových funkcích a pozměněnými psychickými projevy. Subklinický záchvat tyto klinické příznaky neobsahuje, dá se rozpoznat pouze na EEG, kde se projeví výbojovou aktivitou.

V roce 1972 informoval prof. Sterman, objevitel metody EEG Biofeedback v 60. letech, odbornou veřejnost o prvním pokusu zvýšit senzomotorický rytmus (SMR) u pacientky trpící epilepsií. Po tříměsíční terapii EEG BFB byl zaznamenám přírůstek SMR a současně došlo k dramatickému úbytku záchvatů. Ve všech jeho následných studiích byla zaznamenána normalizace EEG a výrazný ústup záchvatů, kdy oba jevy byly jednoznačně spojovány s EEG-biofeedback tréninkem a s vzrůstem žádoucích odpovědí. Když Prof. Sterman prošel studie o vlivu EEG biofeedbacku na epilepsii k roku 2000, zjistil že u 82 procent lidí se snížila frekvence epileptických záchvatů v průměru o 50 procent, 5 procent lidí nemělo poté minimálně rok další záchvat. Účinnost metody tedy nelze u epilepsie podcenit, je schopná velmi účinně pomoci.

Epilepsie nicméně patří mezi nejobtížněji léčitelné nemoci prostřednictvím EEG biofeedback. Důvodem je pestrost příznaků, s nimiž se v rámci epilepsie setkáváme, jelikož podstatou nemoci mohou být stávající strukturní deficity. Nelze tvrdit, že prostřednictvím EEG BFB tréninku lze odstranit epileptické ložisko. Smyslem tréninku se stává posílení stability stavů v okolí zdravé mozkové tkáně, aby iritabilní ložisko nešířilo záchvatovou aktivitu. Účinek posílení stability může navíc posílit účinky antikonvulzivní medikace a vést k následné redukci či dokonce eliminaci podávané medikace.

Zkušenosti nicméně říkají, že tento způsob terapie není vhodný pro každého. Výsledky závisí jak na typu záchvatovitého onemocnění, ale i na inteligenci, duševní kondici a sociální přizpůsobivosti. U pacientů, jimž se podařilo úspěšně normalizovat centrální kortikální vzorce, se projevily výrazné pokroky jak v kognitivním funkcích (pozornost, myšlení, paměť, představivost), tak i v psychomotorice.