PCA - Rogersovská psychoterapie


PCA přístup se řadí do proudu humanistické psychoterapie (viz Základní dělení psychoterapie). Je znám původně jako nedirektivní terapie. Autor Carl R. Rogers publikoval svou teorii psychoterapie, osobnosti a interpersonálních vztahů v roce 1959. Rogers začal používat termínu "klient" namísto tradičního pojmu "pacient" a svou metodu přejmenoval na "na klienta orientovaný" přístup. Později si uvědomil, že filozofie jeho přístupu lze aplikovat také na ostatní oblasti lidských vztahů a v této souvislosti přišel s názvem "na člověka orientovaný přístup".

Aktualizační tendence

Výchozí myšlenkou rogersovské vývojové psychologie je předpoklad, že člověku je vrozená tzv. aktualizační tendence, tedy tendence k neustálému rozvoji pozitivním směrem. Rogers věřil v jedince samotného, měl pozitivní pohled na člověka, čímž se výrazně odlišoval od ostatních psychologů.

Výchozí podmínky

Základní hypotéza Rogersova přístupu předpokládá, že jedinci disponují ve svém nitru potencemi sebeporozumění a proměny vlastního sebepojetí a postojů, přičemž tyto možnosti mohou být využity v atmosféře podporujících psychologických vztahů. Vytvořit takovou atmosféru je v kompetenci terapeuta, který splňuje základní podmínky terapeutického vztahu. Těmito podmínkami rozumíme kongruenci, bezpodmínečné pozitivní přijetí a empatické porozumění.

Kongruence

Kongruence či opravdovost terapeuta se projevuje v terapeutickém vztahu ke klientovi tím, že je terapeut sám sebou, tedy autentickým, ale také vnímavým a otevřeným k sobě a konstruktivně také k druhému. Terapeut se neskrývá za maskou "experta", nerozhoduje o obsahu terapie - toto určuje klient sám. Terapeut podporuje klienta k větší spontánnosti, k lepšímu kontaktu se svými pocity a k vytvoření bližších vztahů k lidem. Podporuje také vzájemný kooperující proces.

Akceptace

Bezpodmínečné pozitivní přijetí (akceptace) umožňuje terapeutovi brát klienta takového, jaký je, s jeho aktuálními pocity a bez potřeby měnit tohoto člověka v souladu s terapeutovými potřebami. Terapeut tím klientovi vyjadřuje úctu a podporuje jeho individualitu.

Empatické porozumění

Terapeut klientovi citlivě a aktivně naslouchá, orientuje se v jeho emocích a vzdává se vlastního hodnocení - neposuzuje klienta (nepracuje s klientem tzv. jako s diagnózou, ale jako s člověkem). Empatické porozumění znamená, že si terapeut uvědomuje právě ty pocity, které klient prožívá a toto své porozumění mu sděluje s postupnou snahou dostat se pod povrch problému.

Základní vztahová nabídka (tzn. autenticita, akceptace, empatie) vede ke změnám v osobnosti klienta a v jeho chování a k ústupu zdravotních obtíží.

Účinnost léčby

Předpokladem účinné psychoterapeutické léčby je schopnost a ochota klienta aktivně spolupracovat a komunikovat. Co se týká jeho poruchy zdraví, měla by být alespoň částečně psychosociální povahy (mající zdroj v sociálním prostředí, kde jedinec žije a které má vliv na jeho psychiku). Přístup je účinný zvlášť u klientů s nevyrovnaným či nízkým sebevědomím, se zkresleným vnímáním sebe a sebepojetím. Účinnost léčby zvyšuje klientova tendence po vyšší autonomii a sebeurčení. Konkrétní představu, jak taková rogersovská terapie probíhá v praxi, si můžete udělat díky jednomu z našich psychoterapeutických příběhů.